JAK JE TO S pojmem - DÝCHÁNÍ STAVEB a dýchání polystyrenu

Zateplování se v dnešní době stalo hitem. Snad nikdy nebyly stránky novin a časopisů tak zaplněné tou tematikou. Dokonce i z úst politiků je možné poprvé slyšet, že existuje cesta, jak snížit spotřebu energie, a k tomu pomoci domácímu trhu právě podporou zateplování staveb. Mezi lidmi je toto téma také velmi populární: důvody jsou zřejmé. Zateplením stavby je možné trvale šetřit významné částky peněz, a co je neméně důležité, lze snížit emise CO2 do ovzduší.

Mezi záplavou užitečných rad a doporučení od zkušených odborníků na téma zateplování se objevují také informace, které jsou nepravdivé a zcela zkreslují skutečný stav věci. Jednou z nich je tzv. dýchání domu. Nevíme, kdo jako první toto slovní spojení takto nešťastně použil, ale stále dokola je možno číst různé názory na něj nejen v médiích, ale dokonce i ve firemních prospektech. Bohužel, většinou jsou informace silně zkreslené, až nepravdivé.

Problematika „dýchání domů“ se odborně nazývá difuze vodní páry konstrukcemi stavby. Množství vlhkosti, které stěnou prochází, je závislé hlavně na teplotě a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu v místnostech a dále na tzv. difúzních odporech materiálů obvodových stěn.

Ze stavebních materiálů mají nejvyšší difuzní odpor sklo, kovy (např. hliníková fólie), asfaltové natavitelné pásy a plastové fólie. Pokud se zaměříme na zdivo, pak železobeton (panelová technologie) má větší difuzní odpor než cihelné zdivo či zdivo z pórobetonu. Jestliže srovnáme difuzní odpory pěnového polystyrenu a železobetonu, vychází, že stejná vrstva železobetonu má asi dvakrát vyšší odpor než stejná vrstva pěnového polystyrenu.

Pokud dojde k tomu, že po zateplení domu vrstvou pěnového polystyrenu přestane dům „dýchat“, není to způsobeno vrstvou pěnového polystyrenu, ale tím, že zateplení budovy je většinou spojeno s výměnou oken a s dokonalým utěsněním spár. Nová okna, jak plastová, tak i dřevěná typu EURO, mají oproti starým oknům až desetkrát vyšší těsnost spár mezi rámem a křídlem. Tento fakt výrazně ovlivní možnost stálé výměny vzduchu v místnosti, která probíhala před výměnou oken. Zatímco dříve byla výměna vzduchu v místnosti i při zavřených oknech cca jednou za hodinu, po osazení nových oken je desetkrát nižší. Pokud si uživatelé neosvojí nový, proti minulosti odlišný režim větrání bytu, dochází k nárůstu relativní vlhkosti vnitřního vzduchu a ke vzniku plísni. V praxi většinou postačí nechat okna na režim mikroventilace.

Pokud se hovoří o tzv. dýchání domu, vychází se přitom z úvahy, že difuze vodní páry skrz stěny domu má nějaký praktický význam. Ve skutečnosti však běžný dům neumí přes obvodové zdi odvést více než 3% vlhkosti. A to bez ohledu na to, jestli je zeď z pálených cihel, pórobetonu, betonových tvárnic nebo např. ztraceného bednění. Zrovna tak dodatečné zateplení takového domu pěnovým polystyrenem,děrovaným pěnovým polystyrenem, minerální vatou, lehčeným pórobetonem apod. nehraje v celkové bilanci výměny vzduchu významnou roli. V praxi existují případy, kdy difuze přes zdi domu může mít i určitý praktický význam (např. domy po povodních, silně zasažené již dříve vlhkosti apod.), ale v těchto zvláštních případech je vhodné nechat dům postupně vyschnout po odstranění původní zasažené omítky a především po odstranění vlastních příčin vzniku vlhkosti.Tyto stavby by měl důkladně posoudit odborník a navrhnout způsob řešení.

K tomuto tématu byla zpracována studie v zahraničí, která došla k závěrům, že „typické stěny nejsou schopny ani částečně nahradit ventilaci při odvádění vodní páry z místností, protože množství páry vznikající při používání domu nebo bytu je několikanásobně vyšší, než může prostoupit přes vnější stěny. Snahy o dosažení co největší paropropustnosti vnějších stěn jsou z praktického hlediska nesmyslné a bezvýznamné.

Čerpáno z článku pana: Ing. Jiří Kudlička, Sdružení EPS ČR